Když se fotí Měsíc, trochu jinak než na jeden cvak. Dnešní Měsíc, stáří 2dny 2 hodiny a 22 minut. S objektivem Canon a kamerkou. Více snímků, vše složeno a pak souboj v HDR. Ta dynamika světla a stínu je obrovská. Ale pokud se vše složí dohromady, to pak lezou věci, co jen v popelavém svitu oko tuší.

Neodolám. Napadne sníh a rázem vznikají malebné obrázky. Chci pak světlo zachytit, z celou barevnou atmosférou. A co teprve na rozhraní dne a noci. Pro fotografy nastává "modrá hodinka". Paláce se rozsvítí dostává jiný rozměr. A tak já se vracím na Zem. Mé druhé já začne zachytávat obrazy, které jsou okolo mě nadosah a ne milióny a miliardy...

V novém roce bylo dobré hned vyhnat pavouky z techniky. Jasno, úplněk, nic moc podmínky na focení. A co takto vzít jeden kráter a porovnat se starším snímkem? Světlo děla divy. Útvary na měsíci se většinou fotí na rozhraní světla a stínu, krásně vyniká jejich struktura. A tak tady je důkaz. Kráter Copernicus, velikostně průměrem 93 km. Horní snímek...

Tak je tu poslední mé rojení na Sluníčku a vlastně loučení s letošním rokem. Byl fajn, Sluníčko mi přineslo ocenění Astronomické fotky měsíce a hlavně se začíná probouzet. O trochu aktivnější. Jsem zvědavý co příští rok přinese. Dneska jsou tam jak skvrny, tak i protuberance a jelikož počasí vyšlo, tak co si víc přát. Plně jsem využil techniku, jak...

Počasí přálo malé procházce po Měsíci. Byl ve fázi, kde mám zde své oblíbené objekty.

Jako fotograf občas vidím svět jinak. Z jiné perspektivy. A je výzvou vše jinak zachytit. Staroměstské náměstí v Praze bylo je a bude jedním z těch míst, kam se rád vracím. A tak vznikla jedna s fotek. Jen tak složitostí jak fotit panorama, bez stativu či hraní si s paralaxou, prostě být někde uprostřed a jen tak z ruky udělat...