FOTKY S PŘÍBĚHEM

SETKÁNÍ SE LVY (MAURICIUS)

Seznamte se, to je Mahalu a Zimbu. I když se to nezdá, jsou to sestry a hodinu nám dělaly společnost při procházce. Trochu větší kočky, než naše dobré známé domácí. 

Neodolali jsme, jeden z našich výletů nás zavedl tam, kde se můžete projít se lvy. Prostě vás vezmou 3 ošetřovatelé a přidají se dva lvy a jdete na procházku přírodou. Dostanete hůl a poslechnete si pokyny jak se chovat. Na strom nemá cenu lézt, ta kočka je mnohem zdatnější lezec. Vejdete do části parku, ještě vám udělají poslední foto skupiny na památku a čekáte. 

Najednou pozvolna s ošetřovatelem přicházejí. Rozvážný krok, občas se zastaví a pronikavým pohledem zkoumají okolí. Vyrážíme, lvice před námi a postupně se střídáme po jejich boku. Můžete je drbat na zádech a ty odvážnější je mohou chytit za ocas. Kdyby něco, tak dáte před sebe hůl, ta vás prý zachrání. Kouzelná hůl. Občas se zastavíme. Lvice zapózují. Vlastně za úplatek, kousek syrového masa, který jim ošetřovatel zavěsí na větev. A tak koukáte, jak se dokáže šelma protáhnout. Přemýšlel jsem, zda-li mají sebou dostatek úplatků. Opět zastávka, jeden z našich průvodců zmizel do lesa, po chvíli přinesl bambusovou větev. Začal jí tahat po zemi a Mahalu jako klasická kočka ji začala honit. To byla rychlost a mrštnost. Procházka se chýlí ke konci. Uteklo to. 

Odnášíte si úžasný zážitek a pro mě osobně respekt, který jsem cítil i od nich. Oni respektují nás a my respektujeme je. Pak je vše v pořádku. 

Avšak najednou vyvstanou další souvislosti, kdy si uvědomíte vše okolo sebe. Tu jedinečnost a rozmanitost, která nás obklopuje a jakou měrou jí jako lidstvo ovlivňujeme. Jak málo stačí a část nenávratně zmizí. O přírodu musíme pečovat, každý svým malý drobným dílem, drobným úsilím. Nemusí pro nás tu být navždy.

ZATMĚNÍ SLUNCE 21.8.2017 (CASPER, WYOMING, 25 mil VJV)

Můj příběh o zatmění se začíná psát přibližně v roce 2007, kdy jsem poprvé narazil na informaci, že za 10 let bude nad územím USA probíhat úplné zatmění Slunce. Třeba možná, proběhla mě myšlenka hlavou a zůstala uložena jako jeden z mnoha snů. Po 5-ti letech jsem se opět k této myšlence vrátil. Třeba by to šlo a vlastně, kde jinde se na to podívat. A tak šel čas, z kalendáře zmizel list po listu. Psal se rok 2014 a začal jsem nahlas hovořit, pojedeme do Ameriky, na zatmění Slunce. Mé okolí na mě koukalo s podivem, co je to za blázna, který chce cestovat půl světa a vidět něco, co trvá 2,5 minuty. Rok před tímto datem jsem začal plánovat, nejdříve s kamarádem, ale nakonec z toho sešlo. A tak cesta do Ameriky nabrala jasné obrysy před půl rokem. Pátral jsem na internetu a hledal. Našel jsem. Fotoexpedice po středozápadě. Badlands, Rocky Mountains, Grand Teton, Yellowstone a k tomu zatmění Slunce. Super. Začal jsem doplňovat fotografickou výbavu a sbírat informace, jak nejlépe pořídit snímky.

17.8.2017 odlétáme, přes Toronto do Denveru. Naše druhá část Fotoexpedice. První předvoj je již na místě. Celkem nás je 12, Andrej, Glauco, Helena, Ivan, Jakub, Milan, Pavel, Pepa, Petr, Stáňa, Tonda a Já. Pár dní zbývá do zatmění, hovoříme obecně o focení, ale i o taktice, jakým časem fotit, jaký objektiv, prostě veškeré náležitosti. Delší dobu již sledujeme předpověď počasí na všech možných a nemožných meteorologických serverech. Je to střídavé, někdy vyjde polojasno, jindy zase jasno. Prostě je to alchymie. A tak kvůli počasí jsem nechtěl nic nechat náhodě, našel jsem 3 místa v pásmu totality s rozptylem 1000 km. U jezera, u přečerpávací nádrže, něco na kopci. To musí vyjít.

Je odpoledne před velkým dnem, 20.8.2017, Cheyenne, stát Wyoming, USA. Sedíme u stolu po obědě. Dali jsme si steak na posilněnou. Kontrola počasí a jaká bude oblačnost. Na poslední chvíli vybíráme nové místo v blízkosti města Casper, asi tak 25 mil východojihovýchodně. Máme to přibližně 250 kilometrů, "ostrý start" bude ve 4 hodiny ráno. Důvod? Zprávy hlásají, že celá Amerika chce vidět zatmění. Tam tedy bude těsno.

Ještě se nerozednělo, vyrážíme, den "D" nastal. Po dálnici se valí proudy aut směrem na sever do oblasti úplného zatmění. Jak dlouhý červený had, který je tvořen červenými koncovými světly. Dálnice na jih je úplně prázdná.  První zácpa a vlastně jediná je u Glendo State Park. Velké jezero. Všichni chtějí být u tady při zatmění, dálnice se zacpala. Pravý pruh trochu jede, začíná mírná panika, ale zdržení je nakonec celkem 30 minut. Pak už je na dálnici klid. Odbočujeme z hlavního tahu na silnici 90. Zastávka. Máme časovou rezervu. Slunce vychází vedle elektrárny. Pořídíme pár snímku, protáhneme se a jedem dál. Už je to pár kilometrů k cíli, k naším souřadnicím.  

Šplháme do hor a otevírá se nám rozhled na jižní obzor. Krajina se vlní, v dálce jsou vidět hory. Nejsme tu sami, někteří v karavanech ještě pospávají, jiní vaří snídani, další lidé přijíždějí. Vítá nás Američan se svou ženou. Diví se jaký kus cesty jsme vážili do jeho země. Natahuje pravici, podává si se všemi ruce se slovy: "WELCOME IN AMERICA". Povídáme si, pracoval pro NASA. Tak jsme asi na správném místě. Člověk, který pracoval pro NASA by měl vědět, kam si má stoupnout, ne?

Na kopci okolo nás je tak 100 lidí. A to jsem si říkal, že nás tady bude pár. Víc lidí mělo stejný nápad. Někdo ze znalosti domácího prostředí, pro mě Google Maps s možností panáčka podívat se jak to vypadá. Ale kopce jsou široké, naštěstí se vejdeme. Stojíme vedle karavanu. Najednou vystupuje slečna, lehce oděna, trochu vyděšeně se rozhlíží okolo sebe, kde se vzalo tolik lidí a rychle se vrací do karavanu zpět. A počasí? Teplota, tlak, rosný bod, lepší počasí jsme si nemohli přát.

Vybalujeme techniku a hledáme své "pole position" pro start. Stativy se zabořují do země, nasazujeme objektivy a filtry. Mám odzkoušeno, Canon 5DIV s objektivem Canon 100-400mm L, filtr ND 1000 + filtr ND 32. První zkušební snímky a Sluníčko je na fotce. Není čisté jak lilie, na jeho povrchu jsou patrny sluneční skvrny. Ostříme na ně, to je ten správný bod. Chvilka klidu. Do prvního kontaktu chybí necelá hodinka. Pořád se někdo ptá. A jaká clona? A jaký čas? Kdy budeme sundávat filtry? Nervozita stoupá. Mám nastaveno, clona 8, čas 1/4000s, ISO 100. Další dějství může začít.

První kontakt, okolo mě to zašumělo. Vše běží jak švýcarské hodinky, na čas. Měsíc začal kousek po kousku ukusovat Sluníčko. Fotoaparáty začínají cvakat. "Pojď se podívat, mám to tam", zní v naší řadě. Čas ubíhá a světla pomalu v krajině ubývá. Začíná se mírně ochlazovat, i když Slunce stále šplhá výš a výš. Sleduji čas. Postupně fotím celou sérii snímků, Slunce utíká z objektivu, koriguji. "Za 10 minut", zakřičím, čas se blíží úplnému zatmění. Připadá mi, že se vše najednou zrychluje, ještě sundat filtry.  

Okamžik, kdy chceme zachytit poslední paprsky olizující kotouč Měsíce, říká se jim Bailyho perly (více paprsků díky nerovnému povrchu Měsíce) anebo při o trochu delší expozici diamantový prstýnek (rozzářený paprsek s kruhem okolo Měsíce připomínající prstýnek). "Dvě minuty", poslední můj výkřik. Ztemnělo se, ochladilo se. Zvedá se lehce studený vítr. Ptáci utichli a to co celé ticho ruší jsou údivné výkřiky druhu Homo Sapiens a cvakající závěrky fotoaparátů namířených vzhůru k obloze. Clona 8, 1/3200, ISO 100, sériové snímání. Poslední paprsek zmizel a sluneční korona se rozzářila v plné kráse, připojuji notebook s programem k zrcadlovce, který automaticky mění délku expozice. Nechám za sebe pracovat stroje. Ostatní mění expozice ručně. Čas se automaticky pro každý snímek prodlužuje postupně krok po kroku od 1/4000s až po 1/2s. 

Malá chvilka, kdy se mohu rozhlédnout, na obloze září korona v plné kráse, Slunce je plně překryto Měsícem, je vidět jasně planeta Venuše a několik hvězd, ani nevím které to jsou, obzor kolem dokola je růžovo namodralý. Čas se snad zrychlil. Poslední fáze a najednou vše se rozjasňuje. Měsíc utíká z kotouče Slunce pryč. Jsou slyšet rozrušené výkřiky. Fotografové se mohou konečně podívat, co vlastně zachytili. "Mám to tam", slyším silný hlas. Ano, spousta prstýnků, koron, slunečních protuberancí zachytily naše čipy fotoaparátů. Nasazujeme filtry a dokončujeme poslední fázi. Otepluje se a světla přibývá. Od severozápadu se lehce nasunuje vysoká oblačnost. Trochu se jí potutelně vysmívám, jdeš pozdě.

Je to za námi, pro některé z nás to bylo nejrychlejších 2,5 minuty v životě. Snímky, které se nám podařilo vytvořit a zážitky, které se nám vryly do paměti. Před námi je další cesta po parcích. Ale hned mě napadá, kdy bude třeba další příště? V Čechách to nejbližší 7. října 2135. Úplná zatmění probíhají na Zemi však jiných částech světa, a tak my za nimi teď musíme cestovat , takže rok či roky uplynou a bude to Chile, Mexiko, USA, Španělsko nebo Austrálie? Uvidíme.

Děkuji všem, kteří mi dopomohli splnit mi jeden z mých velkých snů. A věřte, pokud chcete, tak sny se občas plní. Záleží jen na Vás.




Tady jsou naše souřadnice, od času (UT) je třeba odečíst 6 hodin, dle časového pásma naší polohy.

BADLANDS, SOUTH DAKOTA, USA 

Sluníčko se sklánělo níž a níž k obzoru a my jsme v tomto večerním světle zachycovali vrstvy jílovitých sedimentů, které vytvořily skály v oblasti Badlands. Odstíny proužků červeno - žluto - okrové ve vrstvách vytvářely nádhernou strukturu. 

Otočil jsem se k horizontu, kde zapadalo Sluníčko. Občas se tam někdo objevil. Kompozice se mi zalíbila. Pár cvaků, nic moc, dva se tam motají pospolu, pak někdo s batohem a pak. Objevila se ona. Rozhlíží se. Kousek popojde, vlasy svázané do culíku. Otočí se bokem ke mě, fotí asi na mobil, lehce se prohne. Mačkám spoušť, byla to jen chvilka, kdy se přestala hýbat, okamžik než zaostřila. Kontroluji ostrost na displeji, super. S údivem hledím jak mizí za obzorem. Ona i Sluníčko.

SINGAPORE (CENTRAL AREA)

Bylo velmi časné ráno. Převaloval jsem se na posteli v klimatizovaném pokoji na hotelu. Nějak se mi už nechtělo spát. Myšlenky se mi všemožně honily hlavou.

Koukl jsem na hodinky. Bude svítat. V Singapuru toho rána zrovna nepršelo, jaké štěstí. Sbalil jsem věci a vydal jsem se na nábřeží. Začínalo svítat a hladina malého zálivu byla téměř klidná. Siluety mrakodrapů se zrcadlily, občas po nábřeží proběhl běžec či běžkyně plnící si příděl svých kilometrů. Budovy tolik nesvítily, kanceláře byly ještě opuštěny. Svítalo a pomalu od jihu se blížily nové mraky s deštěm. Občas se blýsklo. Teplota okolo 30 stupňů a téměř 100% vlhkost. Jako v prádelně. Začíná nový den.

LONDON (BIG BEN & WESMINSTER BRIDGE)

Londýn, letní podvečer. Se stativem na mostě jsem čekal na správné světlo, popocházel, hledal ten správný úhel, kompozici. A pak čekal a vyhlížel, kdy konečně pojede autobus. V červenci se stmívá později a tak autobusů pomalu a jistě ubývalo po dopravní špičce, z touto večerní hodinou.

Už jsem byl tam tak půl hodinky a i když zabrán do své činnosti, jsem si všiml chlapíka. Postával na kraji u zábradlí mostu a tak pokukoval po mě. Chlapík tak okolo šedesátky, vypadal na turistu, šedé vlasy, šedivý plnovous, s baťůžkem na zádech. Pousmál jsem se na něj a on mi lehký úsměv vrátil zpět. Další autobus projížděl, závěrka otevřená na 25 sekund a ještě to nebylo ono. Chlapík se přiblížil a začal lehce nakukovat, o co se to vlastně snažím. Další autobus a bylo to tam, super, konečně. Na tohle jsem čekal. Na dipleji foťáku jsem kontroloval fotku. Je to ostré, ciferník hodin má správnou expozici, ta obloha je super, tak akorát. Byl jsem spokojený, ohlédnu se a pokynu na chlapíka: "Hi, see it." Přišel, podíval se, a oči se mu rozzářily. Plný úsměv na tváři. Vztyčil palec a řekl: "GREAT JOB". S úsměvem odcházel. 

Měl jsem úžasný pocit. Tu fotku budu mít navždy spojenou s pánem, kterého už asi v životě neuvidím.

BARCELONA

Jeli jsme na výlet. Už jsem se za těch pár let naučil, jak říkal Nick Carter: "Vždy ve střehu", mít foťák připraven ve stavu, jen zamířit a zmáčknout spoušť.

Pravda, když jsem zahlídl toho chlapíka, bylo to pár okamžiků. Projížděl rychlostí závodního pelotonu, v té chvíli jsem tam měl široký objektiv Canon EF-S 10-22mm, na výměnu objektivu nebyl čas. Jen co jsem si říkal, hezky plynule musím sledovat jeho pohyb a přitom zmačknout spoušť. A asi se povedlo. On téměř zaostřen a pozadí rozmazáno díky pohybu. Jen jeden pokus. 
Dodnes mi stejně vrtá hlavou, jak se na to leze, a co když je potřeba zastavit... Možná tam stále jezdí..